Vzpomínky na Podhájí

V nedávné době jsem měla možnost seznámit se s velice zajímavým člověkem. Neměla jsem sice zatím příležitost poznat jej osobně, ale přesvědčila jsem se, že i na dálku si mohou lidé velice dobře rozumět. Je to asi i kvůli tomu, že oba máme své kořeny v Podhájí a oba na svůj domov rádi vzpomínáme. Tím člověkem, o kterém je celou dobu řeč, je pan Miloslav Kolář, který se zde, konkrétně v čp. 25, dne 15. 12. 1933 narodil. V Podhájí žil, s krátkou přestávkou, až do roku 1957, kdy se odstěhoval na západ Čech. Velice rád vzpomíná na vše, co zde zažil v určitých údobích svého života, vzpomíná na své blízké, sousedy, prostředí a historické mezníky, které na Podhájí prožil. Je obdivuhodné, co všechno do své paměti uložil. Proto mohu dnes pravidelně poslouchat poutavá vyprávění ze života lidí na Podháji, dozvídat se, jak vypadala jednotlivá místa v době, kterou si z pochopitelných důvodů nemohu pamatovat, protože jsem tehdy nebyla ještě na světě. Se souhlasem pana Koláře zveřejňuji vyprávění o jeho rodině a jejich společném životě v domě čp. 25. Vyprávění zachycují tři dopisy, které mi pan Kolář zaslal. V plném znění je předkládám i ostatním návštěvníkům těchto stránek.

Dopis č. 1

V Habartově 28. 1. 2015

Vážená paní Havlíková!

Velmi si vážím Vašeho úsilí při naplňování Vašeho rozhodnutí uchovat pro příští generace svědectví o zaniklé obci Podhájí, o životě jejich obyvatel. Protože jsem se 15. 12. 1933 v této vesničce narodil a prožíval tu dětství a část dospívání, rád bych přispěl některými poznatky, které mi utkvěly v paměti, k Vaší záslužné práci. Příznivci internetových stránek v oddílu „Zaniklé Podhájí“, kteří přispívají svými poznámkami a fotografiemi do kroniky pana Vrzáka mne vyburcovali, abych zalovil ve své paměti a napsal o tom, jak jsem vnímal život s rodiči Václavem a Růženou Kolářovými, s prarodiči Františkem a Eleonorou Turkovými a tetou Annou – později provdanou Barvínkovou v domku, který měl číslo popisné 25. Už jenom s rodiči jsme se trvale odstěhovali v r. 1957.

Teď něco o kamenném domku č. 25. Jeho kamenné zdi byly silné 70 – 80 cm a byly postavené z různých druhů kamenů, tvarů a velikostí. Na štítu domku byl uveden letopočet 1846, tehdy se nepoužívalo ve větší míře cihel. Většina domků v této části Podhájí na konci vesničky, které se říkalo „Na Vocásku“ byla vystavěna podobně. Střechy byly většinou kryté doškem, na našem domku byla krytina vyměněna až v r. 1941 za novou, byla též vyzvednuta o ½ metru a samozřejmě musely být vyměněny i krovy. Peněz nebylo nikdy dost, mnohé se stavělo na dluh. Chalupa stála odděleně od řady dalších chalup, proto se u nás říkalo „U Jednockejch“. Z levého boku chalupy vedla úzká pěšina mezi políčky a lukami až do Litoradlic. Vpředu byla široká polní cesta, které se říkalo „Šifarna“. Šifarna byla velmi dlouhá a vedla do kopce okolo širokého lánu panských polí až ke křižovatce příčné aleje ovocných stromů a ústila do hlavní silnice naproti Bočků. Hliník byl tvořen jámami po vydolované hlíně, které se používalo na vytváření mlatů ve stodolách, někdy i na podlahu, dál k zamazání škvír, na vymazávání kamen a pecí, stropů. V té době to byla velmi užitečná surovina.

Nyní zjišťuji, že jsem popsal celou stránku a jsem vlastně na začátku. Pro dnešek končím, pokračovat budu příště.

Se srdečným pozdravem

Míla Kolář

Dopis č. 2

  1. 2. 2015

Pokračování č. 2

Osada Podhájí se rozkládala ve zvlněné krajině většinou podél silnice směrem na Litoradlice. Téměř na konci vsi se říkalo „Na Vocásku“. Právě tam, asi 200 m za lesní cestou oborou, stálo stavení č. 25 jako typická jihočeská stavba. Byly to dva objekty propojené bytelnými dřevěnými vraty s malými vrátky pro pěší. Levý objekt byl obytný, pravý objekt byla stodola, do které se vcházelo ze dvora. Do stodoly se dalo vjet zvenku bočními vraty. Přes dvůr v zadní části byl chlév a kolna na různé hospodářské nářadí a také k uložení dřeva k topení. Tím byly oba objekty opět spojeny a dvůr ohraničen. Šikmá střecha směřovala k trávníku, který odděloval obě stavení od hlavní silnice. Byla to vlastně malá tvrz. Veškeré potřebné zařízení jako WC, septik, hnojník, chlívky pro drobné zvířectvo, byly uzavřeny na dvoře. U plaňkové stěny kolny byl malý kopeček s keřem černého bezu, kterému se přikládala léčivá moc, a tudíž nechyběl skoro u žádné chalupy. Úzkou stružkou se odváděla přebytečná močůvka na trávník i do hlavní stoky. Zde se tyčil mohutný smrk, jehož semínko sem zalétlo před stovkou let od lesa za silnicí. Tato část lesa nebyla příliš hluboká. Jeho okraj začínal za levou stokou silnice směrem na Litoradlice řadou akátů a končila u lesní cesty zvané Obora. O Oboře napíši později.

U domku č. 25 rostl ještě další pozoruhodný strom a to topol štíhlý, který se za větrných bouří nahýbal obloukem přes střechu a děsil obyvatele. Topol plnil úlohu ukazatele cesty domů mému dědovi, který prodával na trzích v okolí různé řemení. Velmi užitečným se topol stal při rekonstrukci domku v r. 1941. U chalupy se tehdy zvedaly stěny, dávaly nové krovy, vyměňovala se došková krytina. Topol těmto změnám musel ustoupit, byl poražen a rozřezán na palivové dřevo. Babička s dědečkem se s topolem loučili těžce, topol měřil 28 m, kmen měl průměr 1,10 m.

Před obytnou částí objektu byla malá zahrádka, kde se pěstovala drobná zelenina. V pravé části zahrádky ohraničené kamenným tarasem byla hluboká studna, jejíž spodní část byla vytesána ve skále a vrchní část byla roubená kameny. Voda se čerpala dřevěnou pumpou, která při zmíněné rekonstrukci byla také vyměněna za novou dřevěnou pumpu. Tu zhotovil pumpař pan Kopáček. Voda ve studni nevyschla ani za velikého sucha v r. 1947 a studna se stala útočištěm pro občerstvení pro sousedy, lidi i zvířata, voda byla chuťově výborná.

U plotu zahrádky stála malá lavička – možná vstoupila do lidové písně – prostě jihočeská klasika. Odtud vedla cesta až na hlavní silnici a také nás spojovala se sousedy. Vpravo se stáčela pěšinka mezi poli ke stavení č. 1 Hajných – správně rodina Karla Tomky, to byli naši nejbližší sousedé.

Vlevo cesta pokračovala kolem napůl rozpadlé zídky, jež byla přední zdí malé plochy neobdělávané zahrádky před hospodářským stavením, k dalším sousedům Kohlům a okolo nich až k hlavní silnici. Po pravé straně cesty byla další zahrádka zčásti oplocená a té se říkalo MRŠNÍK. V rohu rostla hrušeň máslovka. V tehdejší době vzácná odrůda hrušek. Před začátkem druhé světové války ji rozštípl blesk. Pro naši rodinu to byl děsivý zážitek. Seděli jsme okolo stolu, na němž plápolala hromnička. Babička se modlila – najednou praskot a fialovooranžový záblesk nás všechny ozářil. Následoval úder, až se celý domek zatřásl. Zvláštní ozon se šířil okolím. První se vzpamatoval děda Turek, který přežil celou první světovou válku na bojištích, vyběhl na síň, aby se přesvědčil, zda blesk nezapálil stodolu. Vrátil se se slovy: „Zaplať Bůh dětičky, stodola i stavení jsou v pořádku.“ Když bouřka přešla, vyšel děda před vrata a zavolal na nás. Co jsme viděli? Na dvě poloviny rozlomenou hrušeň, větve visely k zemi, jedna větev byla odhozená až za plot. Z rozštípnutého kmene se slabě kouřilo. Všem bylo do pláče, neboť i strom má duši a život. Pro mne a mladšího bratra to bylo ponaučení, že ani stromům se nesmí ubližovat. Stará hrušeň vlastně zachránila náš domov. Hrušky babička otrhala, uložila do sena a později jsme si na nich pochutnali. Je to nekonečný příběh života: radost, smutek, pocit štěstí střídaný pocitem neštěstí činí život pestrým a neopakovatelným.

Dopis č. 3

8. 2. 2015

Vážená paní Havlíková!

Předně děkuji, že jsem se díky Vám vrátil do dětství a mohl zavzpomínat na milé lidi a líbeznou krajinu. Navazuji na popis pana Vrzáka o lidech z domku č. 25, který se dostal od rodu Turků až k jedné z jejich dcer Růženě provdané Kolářové. Tito společně s rodiči (František a Eleonora Turkovi) obhospodařovali 2,7 ha polí a luk. Ještě před druhou světovou válkou se manželům Kolářovým narodili synové Miloslav 1933 a Václav 1936. Po válce r. 1945 na podzim se odstěhovali do pohraniční obce Souš u Mostu. Zde našel Václav Kolář práci, byt a oba synkové zde navštěvovali základní školu. V Souši se manželům narodil další syn Jiří a to v roce 1946.

Hospodářství patřící k domku č. 25 měli v pronájmu manželé Vandovi – paní Marie Vandová byla druhým dítětem manželů Turkových. Na počátku r. 1949 se manželé Kolářovi vrátili z pohraničí na Podháj a ujali se opět hospodářství čp. 25. Poslední dcera Turkových Anna se vyučila švadlenou, provdala se za Josefa Barvínka. Ten pocházel z Dražic u Tábora. Brzy po svatbě r. 1945 v červenci se odstěhovali do Českých Budějovic, tam žili až do své smrti, byli bezdětní.

Po návratu manželů Kolářových z pohraničí předali v r. 1949 hospodářství včetně domku čp. 25 rodiče Turkovi dceři Růženě a zeťovi Václavu Kolářovi. Starší synové Kolářovi dokončili základní vzdělání v Týně nad Vltavou. Jiří (nejmladší, nar. 1946) později navštěvoval obecnou školu v Litoradlicích. Manželé Kolářovi hospodařili na č. 25 nejprve s rodiči Františkem a Eleonorou Turkovými, tj. s mým dědečkem a babičkou. Babička zemřela v prosinci 1952, dědeček v červnu 1953.

Ještě se vrátím k synům Kolářovým. Miloslav se vyučil horníkem v Duchcově. Po skončení základní vojenské služby r. 1955 se vrátil domů do Podhájí. Nejprve pracoval jako dělník u Vodnních staveb v Č. Budějovicích, později na Okresním výboru SVAZARMU v Týně nad Vltavou. Druhý syn Václav se vyučil strojním zámečníkem ve Zbrojovce Strakonice, absolvoval základní vojenskou službu, na Podháj se už nevrátil. Třetí syn – Jiří – žil v Podhájí až do r. 1957, kdy rodiče prodali usedlost 25 Tomáši a Milušce Mádlovým a odstěhovali se definitivně na Sokolovsko, kde již dříve bydleli dva tatínkovi bratři Jan a Jaroslav s rodinami a maminkou Evou Kolářovou. Pro úplnost musím napsat, že tatínek Václav Kolář mimo práce na hospodářství pracoval tam, kde našel práci. Za druhé světové války byl totálně nasazen.

Přiloženě zasílám fotografii tří synů Kolářových, Vám v té době byl asi 1 rok. Vlevo jsem já – Miloslav, vpravo Václav a uprostřed nejmladší Jiří. Zajímavé je, že se oba bratři po čase do jižních Čech vrátili (Strakonice, Malá Turná), jen já se vracím občas na návštěvu, ale určitě tam patřím – jsem rodák z PODHÁJÍ.

Se srdečným pozdravem a milou vzpomínkou na Vás

Milouš Kolář